Reklama
 
Blog | Vojtěch Dárvík Máca

Bortící se Tacheles

Kunsthaus Tacheles prohrál předminulý pátek soud o právo využívat prostory domu. Několik desítek umělců, prezentujících zde svá svérázná a svobodná díla balí štětce a přemýšlí, co bude dál. Začíná tak další konec jedné punkové berlínské scény.

 

Titulek blogu by v němčině nejspíš zněl „Einstürzende Tacheles“ což laskavému
čtenáři jistě asociuje známou industriální kapelu. Industriálno a punk v „kulturním
domě Tachelesu“ převládal a stále ještě z posledních sil převláda.
Pětipatrová budova z roku 1908 skrývá natolik bohatou historii, až by se s nadsázkou
chtělo říci, více než by jedna budova měla snést. Výstavní obchodní dům začátku
minulého století, ležící v někdejší Židovské čtvrti, luxusní zboží, pasáže,
jeden z prvních televizních přenosů na světě. Přichází druhá světová válka
a s ní systematické vyvražďování Židů (mimochodem, pět set metrů odsud
stojí dodnes židovská synagoga, kde se odehrály první násilnosti Křišťálové
noci) Obchodní dům je zabaven NSDAP a postupně se z něj stává sídlo SS
jednotek. Samozřejmě o tom vědí Američané i Sověti a tak je budova cílem
bombardovacích náletů a více než z poloviny zničena. Po válce, s příchodem
rozdělení Berlína se Tacheles ocitá ve Východním bloku. Režim ovšem nemá (či
nechce použít) potřebné finance na nutné opravy, dům chátrá až do pádu Zdi.

Záhy je Tacheles „osquattován“ a vzniká z něj místo
střetávání svobodných umělců, výtvarníků, hudebníků a nakonec stálé místo pro
ateliéry více než stovky tvůrců.

Reklama

Leckterý Berlíňan vzpomíná na raná devadesátá léta, kdy punk
byl opravdu punkem (stejně tak jako v Čechách) i to se postupem času mění
s dobou komercionalizace a tvrdého businessu. Tacheles je jedna z nejznámějších
undergroundových galerií v Evropě a tak i zde, kde ročně projde na 300 000
návštěvníků, koupíte pivo za 3,50 € (byť v čtyřkových hospodách jeho cena
klesá hluboko pod dvě eura) přičemž uměleckou hodnotu některých děl těžko
odhadnout. Samozřejmě, punk není jen pro talentované, ale jde postřehnout, že
některé ateliéry se přeorientovaly více na obchod, s mottem „čím víc outsider art,
tím vyšší cena“.

Nicméně ani to nemusí člověku vzít naději. Jedním ze
skutečných, syrových zážitků, je noční návštěva Tachelesu. Tak jako celý den
zde místy čpí moč, přebíjená pachem piva a vůní marihuany. Umělci, tak trochu
nezúčastněně tvoří svá díla. Nevrlý, roztěkaný chlapík vytahující dráty a
kotouče s obrázky ovoce z forbesu, přičemž sám vlastně úplně neví,
jaká má být výsledná podoba skulptury, vás po chvíli poprosí o trochu tabáku na
cigáro, aby se uklidnil a nabral inspiraci. Koncert více neozvučené, než
ozvučené argentinské kapely, do kterého se může připojit každý, kdo někde najde
něco jako hudební nástroj. Toto vše a horko letní noci, vlhkost vzduchu blížící
se deštnému pralesu, pot, pivo, moč, marihuana, víno a záchody na které si vaše
přítelkyně jistojistě neodskočí, tvoří tu pravou, podstatnou tvář Tachelesu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Teď ovšem přichází, plíživě a ne neočekávaně čas na další historickou
změnu tohoto místa.

Po pádu Berlínské zdi totiž Tacheles zprivatizovala společnost
Fundus-Gruppe, která si vypůjčila od banky, ale po letech se ukázala jako jaksi
nesolventní. Vstup těchto hráčů na pole vytváří již od roku 1998 systematický
tlak na opuštění Tachelesu, v roce 2008, po příchodu nové finanční krize,
tento tak ještě zesílil. Nikde se oficiálně nepíše, co je zájmem společností
vlastnících pozemek, ale je veřejným tajemstvím, že se zde má vybudovat hotel s parkovištěm.
Ve vyhlášené čtvrti blízko centra je to pochopitelné. Jednání o způsobu
zachování Tachelesu a poukazování na pochybné praktiky developerů trvaly
několik let. Nezdárně.

Tacheles prohrál soud a nyní se již čeká na nabytí právní moci rozsudku. Umělci začínají opouštět své
ateliéry, ze strachu, kdy se do nich jednoho dne opravdu nedostanou a zůstanou
jim zde jejich díla i vybavení, nebo se jednoduše poškodí při neopatrné
manipulaci při násilném vyklizení.  Několik posledních zůstává. Z pěti pater
ateliérů je stále otevřeno jedno, občas dvě. Když mluvíte s umělci, kteří jsou
většinou původem z jiné země a v Tachelsu na kratší či delší dobu
zapustili kořeny, všichni se shodují v jednom. Mají kam jít, mohou si
dovolit ateliér jinde, nebo jejich známý je nechá využívat svůj, ale nikde jinde
už není žádné podobné místo, které by takto spojovalo desítky umělců do jednoho
prostoru.

Neoficiální tisková mluvčí Tachelesu Linda Černá (dětství
prožila v Čechách, dlouhodobě žije v Německu) sama říká, že ještě nic
nekončí. Symbolicky byli předat klíče od Tachelesu na radnici, ale zůstávají a
plánují co dál.

Tak je již několikátou ironií osudu bývalého obchodního domu
Tacheles, jeho samotné jméno, jehož význam, původně z Jidiš znamená přímo otevřený
rozhovor, upřímnost, či odhalení. Nic z toho se avšak nekoná.

Jako memento dosud nade vším ční velký černý nápis How long is now na jedné stěně Tachelesu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama