Začátkem května se opět v médiích objevily články o vrácení zabaveného církevního majetku za komunistického režimu. Problém navrácení zabaveného církevního majetku se řeší už přes dvacet let. Možná pro to byly nejvhodnější podmínky právě po revoluci za kuponové privatizace, kdy bylo ve státní kase tolik peněz, které by pokryly celý tehdejší státní dluh. Pražský arcibiskup Dominik Duka i předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová se v současnosti shodují, že by se majetek vrátil ve větší míře v pozemcích na úkor financí. Zda byl původní Topolánkův návrh na vrácení 1/3 pozemků a 83 miliard korun během šedesáti let, které by s úrokem narostly na 270 miliard lepší, je ve své podstatě vedlejší (Katolická církev si měla ponechat 85% a zbytek měl být rozdělen mezi ostatní křesťanské církve) V souvislosti církevních restitucí se v široké veřejnosti objevuje jakási nevole. Na diskuzních stránkách se dočtete, že církev si vybrala skromný život v chudobě a měla by jej dodržovat, popřípadě, že finanční zajištěnost církví se vyzkoušela ve středověku a renesanci což nedělalo dobrotu v podobě inkvizicí a prolínání se církevních záležitostí s politickými. Zde ovšem dochází k velkému nepochopení náboženského, potažmo církevního života, neboť symbióza křesťanských církví a státu je důležitější než se možná zdá.
Křesťané se jistě nerozhodli žít v chudobě, to přeci nechce nikdo, avšak jsou si vědomi toho, že člověk k životu nepotřebuje nadbytek, ale základní dostatek, jakousi záchovnou dávku pro přežití, v podobě hmotného a citového zajištění. Výborně to je vystihnuto v Modlitbě Páně „…chléb náš vezdejší dej nám dnes…“ není zapotřebí mít hory doly a modré z nebe, ale mít kde bydlet a co jíst. K tomu by měl zmíněný citát vybízet. Co se týče finanční soběstačnosti církví, neznám jiný spolek na Zemi, (kromě sekt, které ve své podstatě kopírují systém církví) který by měl tak silnou „platební morálku“ a podporoval sám sebe. Argumenty, že když chce někdo být věřící, ať si svůj sbor, svého kazatele, platí sám, jsou možná na místě, ale to samé by mohlo platit o sportovních klubech a politických stranách, které by financovali jejich fanoušci a voliči, ale to se neděje a tak je zapotřebí shánět sponzorské dary v řádech desítkách milionů korun, aby byl onen spolek schopen provozu. Jistě, být sponzorem hokejového mistrovství je prestižnější a má pravděpodobně velkou rentabilitu v podobě reklamy, což církve nabídnout nemohou (možná naštěstí). Podle současného zákona o Hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností z roku 1949 vyplácí stát zhruba 1,4 mld. ročně na platy duchovních. Pravděpodobně nelze říci, že byl zákon přijat z čistého altruismu, ale z nutnosti komunistického režimu mít všechny veřejně činné organizace pod dohledem. Dnes bychom již měli být dál, a možná i zde je místo pro nějaké reformy. Avšak finanční propojení mezi státem a křesťany by mělo být alespoň z části zachováno. Neboť pouze křesťané nabízejí nejkvalitnější sociální služby pro veřejnost v podobě diakonií a charit. Je nepopiratelně prokázáno, že tyto služby jsou o mnoho kvalitnější než státem či soukromníky řízené společnosti, ať už se jedná o domovy důchodců, práci s postiženými, či sociálně a kulturně vyloučenými lidmi ze společnosti. Nemůže ani být v možnostech státu tuto funkci suplovat, a měl by si toho být vědom a církve podporovat, protože právě těchto služeb z velké části využívají lidé „nevěřící“. Pokud stát církvím v procentuálním přepočtu přispívá 0,014% z celkového ročního státního rozpočtu, neměl by se včetně veřejnosti tolik ošívat, vzhledem k tomu, že se jedná o peníze daňových poplatníků, kteří si je nepřímo vyberou na křesťanských službách.
Návrh na majetkové vyrovnání státu s církvemi by měl být hotov do konce května, i kdyby církve dostali většinu majetku v polnostech, které sice budou muset pronajímat, nebo dokonce prodat, protože není nikdo kdo by na nich hospodařil, vězme, že to ve výsledku přispěje k soběstačnosti a zkvalitnění křesťanských služeb (mimo to, že se napraví škody napáchané komunistickým režimem)
V 21. Století už bychom se bohaté církve bát neměli.