Většině lidí jeho pravé jméno nic moc neřekne. Krále Šumavy zná naopak skoro každý dospělý Čech. Josef Hasil (* 8. února 1924 v Zábrdí u Prachatic), proslulý převaděč a agent-chodec, jehož sama StB ve svých spisech začala označovat jako Krále Šumavy. Díky své nepolapitelnosti, ale i tajuplné a svérázné krajině šumavských lesů, se stal život tohoto muže středem zájmu spisovatelů jako Rudolfa Kalčíka nebo Davida Jana Žáka. Doslova trnem v oku pak byl tehdejšímu státnímu zřízení a policii. Komunistická propaganda o něm natočila známý celovečerní film, v němž samozřejmě ideologie měla přednost před pravdivostí a takzvaného Krále Šumavy na konci filmu pohraničáři dopadnou a zastřelí. Ve skutečnosti se tak ovšem nestalo, Josef Hasil stále žije na předměstí Chicaga v USA a komunistický režim tak vlastně nechtěně stvořil skutečnou legendu.
Pane Hasile, sledujete dění v České republice?
Sem tam o něčem slyším, chodím tady do kostela, kde je český farář a když se sejdou lidi, tak se občas o Čechách mluví. Od té doby co jsem odešel do Ameriky tak jsem byl asi v Čechách dvakrát.
Co říkáte třeba na jedno z posledních mezinárodních setkání českého a čínského prezidenta, kdy byla v Praze policií omezována shromáždění lidí a pokojné demonstrace na vyjádření nesouhlasu s politikou českého prezidenta?
To není dobré, určitě ne. Je přece normální, když lidé s něčím nesouhlasí, tak klidně můžou jít demonstrovat.
V některých lidech rostou mírné či větší obavy, že se to tady v Čechách může přesmyknout k daleko užší vazbě s Východem anebo nárůstu extrémní pravicové politiky…
Aby nebylo překvapení jako před čtyřiceti padesáti lety, že by vás bratři osvobodili? Nemyslím, že to tak znovu bude, nebo že to přijde, ale je dobře být na pozoru a nenechat se zase svést, jako to bylo v době naší.
To co v lidech je, není přímo strach z návratu komunismu, jaký jsme již zažili, ale spíš obavy o svobodu kritického projevu, možnost se vymezovat, upozorňovat, starost o stabilitu demokracie. Zásahy a prostředky policie jsou v některých případech velmi na hraně nebo za ní, policie dokonce některé aktivisty zatýká.
Na jak dlouho je zavírají?
Většinou na několik hodin. Jde pouze o „eliminaci“ konkrétních osob, nejspíš aby daná událost proběhla naoko pěkně hezky v poklidu. Ale v podstatě jde též o demonstraci moci a zákulisní ovládání policie lidmi v pozadí prezidenta Zemana.
Možná potřebujete více času na zotavení společnosti…Jsem rád, že někteří lidi nekolaburují s komunistama nebo jiným totalitním systémem. Jenom se divím, že tam tedy ještě (komunisti) jsou, a že je tam nechali. Když se to obrátilo v osmdesátém devátém, tak je měli hned odsoudit a zakázat. Pokud jde o prezidenta Havla, ten měl asi jako jediný možnost, jak je dostat mimo stranu a zakázat. Já nemyslím žádné nové monstrprocesy, že by je třeba demonstrativně zavírali. Ale když dělali takový hrozný věci, tak je měli zakázat. Oni je sice odsoudili jako zločineckou organizaci, ale přitom je nechají dál fungovat. Tomu nemůžu rozumět. Dávejte pozor a nenechte se svést, to je asi všechno, co vám k tomu já můžu říct.
Pro Vás byl rozhodující okamžik, kdy odejít ze země moment, kdy zemřel Jan Masaryk. Věděl jste úplně od začátku, že to nebyla nehoda nebo sebevražda, ale že jej zavraždili?
Jo, od začátku jsem věděl, že Jan Masaryk byl zavražděný.
Kde jste ale vzal tu jistotu?
Mluvilo se o tom mezi lidmi.
Tehdejší režim veřejnosti tvrdil, že z okna vyskočil. Dodnes se o tom vedou, byť už je stanovisko o zavraždění kriminalisticky potvrzené, polemiky. Vy jste si vraždou byl ihned jistý?
Vyskočil, a kdo mu k tomu pomohl… No, já jsem věděl, že byl zabitej, to jsem věděl… poslouchal jsem rozhlas z ciziny a to bylo hned ve zprávách.
To byl tedy pro Vás ten rozhodující impuls k odchodu ze země?
Ano, to byl! Ale nejenom pro mě, ale i pro další. Tam u toho útvaru, kde jsme sloužili, nás bylo asi třicet a můžu Vám říct, že většina lidí byla proti totalitě. Když jsem byl pak zavřenej, převáděli mě z věznice do věznice, nadávali mi všemožnými českými nadávkami, který nechci jmenovat, a křičeli na mě „ty zrádče, ty zrádče, zradil jsi republiku!“, tak to jsem si byl pak stoprocentně jistej i s tím Masarykem. Viděl jsem tam lidi, který bili, zavázali jim oči, otevřeli dveře do místnosti, a než tam vkročil, tak to lítalo… rány, kopance, vyražený zuby….
Termín „vlastizrádce“ je v dnes znovu užívaný v stejném významu. Byla možnost se nějak bránit?
Když jste zavřenej, nemůžete se nijak bránit.
Jste hrdina?
Nejsem hrdina. Jsem jako každý jiný.
Mám jednoho známého, který si nechal na lýtko vytetovat obraz krajiny s motivem Krále Šumavy.
Oh, my God! No, že mu děkuji. (smích)
Co ve Vás bylo za tu sílu, která Vás hnala dál to vydržet? Z vězení jste posléze utekl.
Každý další den. Věřili jsme, že komunismus se nemůže udržet, mysleli jsme si, že to bude trvat tak čtyři pět let a že se pak vrátíme domu. Chodili jsme potom do Čech, abychom vyzvídali zprávy a přitom říkali lidem, aby byli připravený na ten den, kdy to přijde a komunismus odtud vyhnali. Ale to se tak rychle nestalo samozřejmě… Doslal jsem se pak do Ameriky, díky Bohu za to, jsem tady rád. Českou republiku mám taky rád, ale tam už se teď vrátit nechci.
Nelákalo by Vás se do Čech alespoň podívat?
Tak já bych se domů velice rád podíval, ale zdravotně to už absolutně nejde. A ani děti, co tady mám, by mě do Čech už nepustili (smích). Známí mi sem ale nosí spousty knížek o Praze a o Šumavě s nádhernými obrázky, tak když mám trochu náladu, tak si to vezmu a listuju. Českou republiku mám rád, byl jsem vlastenec a zapomenout na ni nemůžu. Narodil jsem se tam a byl šťastnej. Bohužel to přišlo všechno všechno jinak, než jsem myslel, že bych tam mohl žít.
