Neděle dopoledne. Desítky lidí v Jeseniově ulici přebírají a třídí hromady oblečení, bot a potravin. Další lidé již připravené věci ládují do dodávky. Balíky pitné vody, krabice a tašky zatěžkávají podvozek auta. Kouřím a sleduji ten drobný mumraj. „Pojeďme co nejdřív“, říká drobná blondýnka. „Zítra ve tři odpoledne musím být v práci“. Ještě chvíli trvá než se půjčené vozidlo zcela zaplní. Kolem poledního vyrážíme na cestu a ani vlastně pořádně nevíme kam. Včera mi zpravodaj ČT poslal nějaké kontakty, takže podle domněnek to bude úplný jih Maďarska, hraniční přechod Röszke, nebo srbská vesnice Horgoš. Možná taky Subotica. Vybavuju si ty místa, když jsem tam byl před čtyřmi lety stopem. Bylo léto a horký počasí. Dneska to bude jiný, představu si ale nevytvářím žádnou. Ve třech nasedáme do auta a konečně vyrážíme. Krájíme kilometry dálnice a cesta ubíhá tak, jak jen dlouhá cesta ubíhat může. Pomalu. Na Slovensku přebírám řízení. Když jsme pár kilometrů před cílem, přímo na kruhovém objezdu nás zastavuje policejní hlídka. Vysvětlujeme, že vezeme nějaké věci pro uprchlíky.
Odpovídají, ať zaparkujeme o kousek dál a čekáme. Do utečeneckého tábora nikdo nesmí. Máme tu prý zůstat do rána. Parkuju auto, chceme jít zjistit podrobnější informace. Tak dlouho se tu zdržet nemůžeme. Jen co vystoupím, sesype se kolem mne menší houf lidí. Jsou tu desítky dalších aut a řidičů. Říkají, že tu stát nemůžu, ať přeparkuju. Nechápu, ale provádím tak a přejíždím o pár desítek metrů vedle k autobusové zastávce. Znovu vystupuju z auta, situace se opakuje, jen se sbíhá jiný dav a je o něco rozčilenější. Podle řeči poznáváme, že to jsou všichni Maďaři. Nerozumíme jim ani slovo. Avšak v tónu a v gestech je jasně srozumitelná agrese. „Five Minutes“ říkám, potřebujeme alespoň zjistit od těch policajtů, jestli nám budou dodávku prohledávat, nebo co se vůbec bude dít… „No Five Minutes, go away!“ Zesiluje hlas jeden z místních. Ok. Jdeme si sednout do dodávky, hodnotíme co dál. Röszke je asi dva kilometry před náma, přímo touhle malou silničkou na který stojíme. Je tma. Dostávám mírný strach z nedorozumění s Maďary, nevíme proč jsou tak útoční. Rozhodneme se jet dál. Buď nás někdo zastaví, nebo nechá projet. Nic víc se nemůže stát. Čumák auta se boří do stále černější a hustější tmy. Jedu velice pomalu, místy občas přeběhne z jedné strany silnice na druhou zakuklená, téměř neviditelná postava. To jsou oni. Přejíždíme železniční koleje. Jsme na místě. Uprostřed pole, obehnáni policejní páskou, se tu zimou třese přes tisícovku lidí. Osvětlují je plápolavé plameny ohňů a reflektory policejních aut. Nikde nevidím žádná militantní a nebezpečná individua, jak by nám někteří rádi podsouvali. Vidím tu stovky a stovky mužů, žen i dětí, z kterých žádný strach nejde. Naopak, vidím tu člověka nahého a slabého stejně tak jako jsi ty nebo já. V chladném vzduchu čpí neidentifikovatelný smrad pálených věcí. Přes mírný chaos se dozvídáme, kam co můžeme nosit. Nebýt neziskovek a dalších lidí, kteří dorazili svými vozy ze všech možných koutů Evropy, uprchlíci by tu zmrzli. Je strašná kosa. Vykládáme zde velkou část předmětů. Balené vody, potraviny. Největší poptávka je po teplém dětském oblečení, spacácích, dekách a přikrývkách. Je kolem půlnoci, beru foťák a snažím se ještě udělat alespoň pár snímků. Tedy fotím jak jen to jde. Vím, že odpad těch nepovedených fotografií bude velký. Chvíli na to nasedáme do dodávky a vyrážíme zpět do Szegedu, kde na nádraží vyložíme druhou část nákladu. Cestou nás opět staví policie. Muž je dost netaktní, jeho kolegyně se lámanou angličtinou snaží situaci řešit příjemněji. Nazpátek řídím v podstatě v jednom kuse, jen s přestávkou na tankování. Po 700 kilometrech jsme doma. Je sedm ráno a není to ani dvacet hodin, co jsme vyrazili. Usínám a vím, že vše mi plně dojde až zítra při třídění fotek.
Díky všem lidem, kteří se do akce zapojili, díky lidem z Autonomního centra Klinika, díky vám, kteří jsme nosili věci a jídlo, díky i těm, kdo přispěli na naftu.
Článek měl být otištěn, ale z neznámých důvodů se tak nestalo. Zveřejňuji tedy s mírným zpožděním zde.
