I mě, jako celou řadu ostatních nepříjemně překvapuje současný dlouhodobý vztah nevraživého způsobu přístupu k lidem, kteří ve chvatu opouštějí svou zem, protože ji zachvátila válka.
Na místo pevných spravedlivých postojů významných politických představitelů a osobností kulturního života, jsme povětšinou svědky demonstrací slovních obratů o konečném řešení, zplynování nebo mávání šibenicemi. Někteří si dokonce tyto výroky a gesta přivlastňují a staví na nich svůj současný či budoucí volební program. Nejspíše bohužel nemáme na rozdíl od některých našich sousedních států postavy – morální autority, jež by dovedly nahlas takové výroky odsoudit, prchajícím veřejně nabídnout lidskou pomoc v jejich těžkém údělu a hlavně uklidnit náš vystrašený český lid. A jsme spíše svědky, jak se nepřiměřená panika a neadekvátní strach nadále a více šíří do normálních, slušných a spořádaných rodin. Jak dlouho může něco takového trvat a kam do může až zajít? Také se ptáte? Měli bychom. Odpovědi není úplně těžké najít… Již třeba Slavoj Žižek v jedné ze svých knih píše: „Podle všeho tedy skutečně žijeme ve světě riskantních rozhodnutí, v tomto světě ale jen někteří provádějí rozhodnutí, zatímco jiní na sebe berou veškeré riziko…“. A nebo, jak dlouho varuje a upozorňuje polský sociolog Zygmund Bauman? „Na cestě do táborů ztrácejí jejich budoucí obyvatelé všechny vrstvy své identity až na jedinou: jsou uprchlíky bez státní příslušnosti, bez domova, bez užitku… jsou jim odepřeny elementární podmínky, z nichž identita obvykle vyrůstá…“ „Jednou uprchlík, vždycky uprchlík. Cesty do ztraceného (či spíše již neexistujího) ráje domova byly do jedné odříznuty a všechny východy z očistce uprchlického tábora vedou do pekla…“ „Uprchlíci se ocitají v křížové palbě; nebo lépe řečeno mezi dvěma mlýnskými kameny. Jsou tak či onak násilným způsobem donuceni opustit svoji domovinu a zároveň je jim odepřen vstup do jakékoli jiné země.“ „ Když se na tento fakt podíváme nezávisle na ostatních jevech, k nimiž během „posledních let“ došlo, jeví se nám jako záhada… A přesto, v přímém rozporu s touto „objektivní skutečností“, jsme to ze všech lidí světa právě „my“, zhýčkaní a rozmazlení, kdo pociťujeme nejvíce ohrožení, nejistoty a strachu, kdo máme větší sklony k panice a kdo se vášnivěji než kdo jiný zabýváme čímkoli, co souvisí s bezpečím a bezpečností, než lidé jiných společností…“
Jistě, nedělám si iluze, že cituji-li tyto jinak světově uznávané osobnosti, budu „opravdovými Čechy“ nazván sluníčkářem a humanistou. Ale však ano! Však já jsem! Ale co více než to, říká tento rádoby pejorativní termín? Nic… Je jasné, že mám li tyto a tyto názory, jsem sluníčkář či humanista a opačně – jsem li sluníčkář či humanista, mám tyto a tyto názory. Ve své absurdnosti by se využívání těchto výrazů dalo nazvat tautologií. Po odkrytí tohoto slovního balastu je tedy zřejmé, že pánům Konvičkovi, Okamurovi a Bartošovi chybí přímé důkazy a argumenty v otázce proč neposkytnout pomoc prchajícím z války. Motivací k odsuzování a nenávisti jsou jim pouze zaujaté jednostranné a povrchní názory, založené nanejvýše na základě své osobní zkušenosti. Žene je zlost a tak leckdy střílí slepými patronami, hlavní je ale hlasitost rány. Jejich slova jsou jinak prázdná.
V slovních obratech těchto řečníků také velmi často zaslechneme ohánění se odkazy na Mistra Jana Husa. Jak nám, multikulturalistům, by tento hrdina českých dějin vyčinil, jakže se to stavíme k naší národní hrdosti a jaký obraz Češství neseme. Někteří se rovnou nebojí stavět se kostnickému mistru na roveň a dokonce tvrdit, že bojují za pravdu. Přitom zrovna jim je absolutně cizí Husovo bázlivé vnímání pravdy, který k ní přihlížel jako k instanci Pravdy, jež nás všechny převyšuje, svými slovy a činy se jí můžeme nanejvýše jen dotknout a přiblížit, ale nejde si ji přisvojit a provolávat za vlastní. Ti, kteří zbaběle volají o pomoc a falešně bijí na poplach, když jim dvanáctileté dítě přilepí na vrata neškodný obrázek karikatury, ti by stěží šli pro své názory trpět na hranici. Ve světle téhle Husovo Pravdy se totiž jejich slova jeví jako lživá.
Stejně tak se nesnášenlivci islámu, stejně jako ti vymezující se vůči gayům, snaží apelovat na naše křesťanské kulturní hodnoty a tradice. Velice úzkostlivě je hájí jakoby byly nerozlučně spjaty s jejich životy, jako by byly součástí zákonů a státu, v kterém je pouhých 20% věřících křesťanů. A přitom právě tím odhalují svou pokryteckou víru a usvědčují sami sebe ze lži, neboť proč neměří hodnotu svého života přímo se vnucujícím příběh o milosrdném Samařanovi. Tedy příběhem právě dvou cizinců, v kterém nehrají žádnou roli občanské průkazy ani národní hodnoty, rozdílnost náboženství nebo barva pleti. Příběh, v kterém člověk nachází jiného, zbitého, polomrtvého člověka, že již jen lhostejnost okolojdoucích může pohodlně dokonat své, ale přesto se tento cizák zastaví, skloní a poskytne svou pomoc. A znovu. Právě tito lidé, beroucí si nejvíce do úst křesťanství jako hodnotu, do které se bez jakéhokoliv přičinění narodili, ve svém slovníku užívají výrazy o „zplynování“, „mletí na masokostní moučku“, nebo dokonce v rukou třímají oprátky. Ale slova křesťanství a slova Ježíše Krista byla „miluj bližního svého, jako sebe sama“, „pokoj vám“ či „nebojte se, pravím vám, nebojte se“. Slova těchto pseudokřesťanů jsou v odhalení plná zloby a nenávisti.
Velmi častým důvodem pro další utvrzelost v odmítání pomoci uprchlíkům, je tvrzení, že tady jsme doma. Někteří se ale chovají, jako by je pouhé narození na určitém území tvořilo majiteli celé země, a největší vlastenci zapomínají, že i onen mýtický praotec Čech byl taktéž utečenec, vyhnán ze své vlasti za údajnou vraždu.
Zda by tedy v sobě člověk neměl naleznout více pokory a umírněnějšího přemítání nad svými soudy…
Nejsou ale jen nenávidějící a odsuzující lidé. Je dost těch, kteří pomáhají, což cítí jako svou přirozenou potřebu. A je stále více znát, že nejsou osamoceni ve své snaze a dobrovolné práci. Bude dobré, odhodlají-li se připojit i další. Nevěřím, že tolik lidí má zatvrzelé srdce a mysl.
Byl jsem před necelými dvěma týdny na srbsko maďarských hranicích a jako svědek vám mohu říct, že jsem tam viděl v noci na louce třást se zimou přes tisícovku lidí. Z nikoho nešel strach a neviděl jsem žádná nebezpečná individua, jak by nám někteří rádi podsouvali. Ne. Viděl jsem tam člověka nahého a slabého ve své lidskosti tak, jako jsi ty nebo já.
Tedy nebojte se, pravím vám, nebojte se, strachu není potřeba. Tedy ne toho z obav o svůj dům, kulturu, rodinu, víru nebo město. Nebezpečný je ten z lhostejnosti zanechat někoho zbitého v příkopě podél cesty, nebo z nedostatku lásky.